Zápisník labužníka 6/2006
06.02.2006 00:00
Přečetl jsem si v tisku zajímavý článek o restauracích, jejichž majiteli jsou umělci. Ve světě je to běžná praxe (například Gérard Depardieu nebo Michael Caine jsou velmi úspěšní), u nás to teprve začíná. Několik kumštýřů na svou chuť provozovat pohostinství už doplatilo (Roman Skamene, Milan Drobný), někteří však prosperují (Pavel Sedláček, Martin Hoffmeister).
Smekám před každým, kdo se o to pokusí, ale je to samozřejmě risk a musí se to prostě umět, jako všechno. A musí se tomu rozumět, nejen povrchně kopírovat konkurenci. Fandím například Bořkovi Šípkovi i Bolkovi Polívkovi, kteří se s tímto problémem statečně perou. A s velkou radostí jsem přijal zprávu o vinném baru Bokovka, který založili Aleš Najbrt, Honza Hřebejk, David Ondříček, Tono Stano, Honza Bejšovec a Standa Diviš. Anthony Bourdain sice ve své knize Důvěrnosti z kuchyně varuje každého, kdo by chtěl provozovat restauraci jako „bokovku“ (prostě jen proto, že to má rád) a nestal by se tvrdým a nelítostným zaměstnavatelem-kapitalistou, avšak já naivně pořád věřím, že ne všichni číšníci a kuchaři své chlebodárce okrádají. A doufám, že mezi mladými lidmi už jsou i jedinci imunní vůči infekci chamtivosti.
Zdá se mi, že pracovat s milými a chytrými lidmi přece stojí za to, i když člověk nezbohatne za týden. Proto podporuju své přátele (říkám jim zjednodušeně umělci-kavárníci) a chodím do jejich podniků nejenom proto, aby měli tržbu, ale hlavně proto, že je mi příjemnější sedět mezi lidmi, které znám, než v cizím a „pouze vydělávajícím“ prostředí. A s potěšením pozoruju, jak se česká umělecká obec konečně začíná kulinářsky samovzdělávat a kultivovat - i prostřednictvím těchto aktivit.
Diskuse
Diskuze u článků starších půl roku z důvodu neaktuálnosti již nezobrazujeme. Vaše redakce.