Ženštější, pestřejší, pravdolásková
15.01.2007 14:52
Klaus jmenoval vládu, jež mu nejde pod nos
Minulé úterý prezident Václav Klaus s nechutí, s trpkostí v srdci jmenoval vládu - druhou „svou“ vládu, která zase není žádnou jeho vládou, je takřka vzorem neklausovského typu vlády a je prý na Hradě, zřejmě z dějinné setrvačnosti, posměšně zvána vládou „pravdy a lásky“.
Pro prezidenta je to smutné. I podruhé, nečekaně, jmenoval Mirka Topolánka premiérem. A odtud se to táhne: nechtěl ho jmenovat, byl to jakýsi truc, a teď to má, trucování se mu vymstilo. Pokud zamýšlel zlikvidovat Topolánka coby předsedu ODS, pak mu to možná vyjde, stačí, aby neklausovský kabinet nedostal důvěru. Ale to by byla na hlavu státu malá ambice.
Zároveň mu totiž hrozí další propadák; další „jeho“ vláda visí na vlásku, těžko projde.
Kdyby neprošla, stal by se Klaus prezidentem neúspěchu. Ani jednou by se s premiérem a jeho týmem netrefil a věci by musel vzít do rukou předseda sněmovny, případně volič v předčasných volbách. Kdo ví, zda by byl takhle neúspěšný Klaus zvolen podruhé.
Co hraje proti vládě složené z ministrů ODS, lidovců a zelených? Vyhmátl to prezident: důvěru může získat jen podivně, tím, že některý poslanec či poslankyně zradí vlastní stranu. Nemusí jít nutně o korupci; po pravdě si lze obtížně představit, jak ODS platí nějakého socialistu, aby odešel při hlasování ze sálu či se rovnou vyslovil pro. To by také mohl hned běžet za Paroubkem a licitovat: Kolik dáš, když nezradím? U něho by cenu třeba zdvojnásobil, pak by běžel zpět, zase výplatu zvedl a nakonec by to celé práskl médiím. Tohle riskovat? Šílenství.
Topolánkovi se dále vyčítá, že spojil ODS se zelenými, se stranou, jež nejen programově nechce jadernou energii, ale liší se od občanských demokratů hlouběji, jakousi výčitkou vůči kapitalismu, plýtvání, nevázané a nevázaně podněcované spotřebě, dálnicím, vůči bohům ODS. Sám Klaus však uznává: zelenání pravice je světový trend.
Třetí nevýhoda: vláda, pokud projde, bude slabá jako stéblo trávy. Kdekterá bota jednotlivého poslance, ať už naštvaného nebo třeba i zkorumpovaného, ji bude moci zlomit, zašlápnout. Jenže takhle rozhodli voliči, tak proč se nakonec protivit jejich vůli?
Pozitiva. Ve vládě máme čtyři ženy. A navíc žádné produkty starých stranických chovů, zasloužilé straničky, jejichž ženský výraz je dávno setřen partajní disciplínou, zdušen strachem z šéfa a o kariéru. A zase jedna zajímavost; dvě ženy nominovali zelení (Dana Kuchtová, školství, a Džamila Stehlíková, bez portfeje), dvě lidovci (Vlasta Parkanová, obrana, a Helena Třeštíková, kultura). Mužská ODS žádnou. Z osmnácti členů vlády jsou čtyři dámy, český porevoluční rekord.
Bez premiéra, který je exekutivně neopotřebovaný, se v kabinetu sešlo dalších jedenáct nových postav (některé byly v předchozím krátkodechém kabinetu). Vane odtud čerstvost a pestrost. Vláda, v níž sedí Martin Bursík s Jiřím Čunkem, skýtá napětí, debatu, posun. Vláda, v níž dlí kníže, provokuje mnoho občanů vychovaných minulým režimem k nenávisti vůči šlechtě, jež však mnohdy státu pilně sloužila. Jmenováni byli dva „havlovci“ (Alexandr Vondra a Karel Schwarzenberg, první bývalý chartista, druhý mecenáš protikomunistické opozice). Topolánek tedy skončil s nenávistí vůči Václavu Havlovi. Bylo na čase. O tom svědčí i přítomnost občansky aktivních ministryň (Stehlíková, Kuchtová, Třeštíková).
O některých ministrech můžeme pochybovat. Šéf dopravy Aleš Řebíček (ODS), jehož kmotrem při pravoslavném křtu byl před čtyřmi lety agent StB Igor Střelec, věru nebudí důvěru. Ministr financí Miroslav Kalousek zase nedávno chystal vládu zcela jinou, levou, opřenou o komunisty. Mohli bychom pokračovat, ale pozitiva převažují.
Ještě jednu výhodu ta vláda má, a velkou. Vypadá dosti lákavě, ale možná neprojde a posune nás k předčasným volbám, které se zdají nejlepším řešením. To by ovšem i ve třetím kole musela ODS udržet svůj dosud většinově zásadový postoj: s ČSSD ne. Pokud by se v ní po pádu nynějšího předsedy našel nový, socialistům nakloněný vůdce, jenž by se s Jiřím Paroubkem dohodl, stěží by mohl počítat přinejmenším s hlasem Mirka Topolánka. Doufejme.
Nenechme se ukolébat. Po osmi socialistických rocích potřebujeme změnu. K té vedou především předčasné volby. Ale o nich se už skoro nemluví. Což je taktika, která vyhovuje především zastáncům velké širé rodné koalice po moci hladových červených a modrých.
Diskuse
Diskuze u článků starších půl roku z důvodu neaktuálnosti již nezobrazujeme. Vaše redakce.